ŠÁRKA NOVÁKOVÁ: JAK JSEM NAROZENÍM DÍTĚTE PŘIŠLA O ILUZE

[vc_row row_type="row" use_row_as_full_screen_section="no" type="full_width" text_align="left" background_image_as_pattern="without_pattern" background_color="#ffffff"][vc_column][vc_column_text]Na rodinu jsem se těšila už dlouho. Ženy a kamarádky kolem mě postupně rodily, a tak jsem slýchala hodně vyprávění o tom, jaké to je být mámou. Realita je nakonec úplně jiná, než jsem si představovala. [/vc_column_text][vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_column_text]Nejčastěji jsem slýchala, že: mateřství je krásné, ale .. že je to obrovská změna a nic nebude jako dřív .. že je to strašně náročné .. že se už nikdy pořádně nevyspím .. ať odpočívám, protože pak to už nepůjde .. že si nedojdu ani v klidu na záchod, natož do sprchy .. že se mi znovu otevřou má dětská traumata .. že naše partnerství projde obrovskou krizí .. že přijdu o veškerou osobní svobodu .. že projdu velikou transformací a stane se ze mě někdo jiný   Měla jsem strach. Cítila jsem, že dítě rozhodně chci, a zároveň se bála těch šílených krizí, které mají přijít. Když se Adámek narodil, rozhodně jsem s ním přišla o iluze. Je to úplně jiné, než jsem čekala!   Stále se cítím svobodná. Vnímám, že se změnil rámec, kontext, ve kterém prožívám svou svobodu. Mohu nyní volit z jiných variant. Rozhoduji se o jiných věcech. A svět neustále nabízí bezpočet možností, a je bez limitů. Dříve jsem vnímala tu šíři možností jak se realizovat v práci .. a nyní vnímám to obrovsky široké pole jak se realizovat jako žena co je zároveň máma a co podnikat s malým miminkem. A je mi jasné, že jak malý poroste, bude pořád více a více možností. Těším se na ně!   Asi největší úlevou pro mě je zjištění, že jsem to pořád já. Ano, mateřství mě mění. Jsem bohatší a objevuji další rozměry sebe sama. Trpělivost, obětavost, klid, jednoduchost, tichou spokojenost, láskyplnost. Asi největší strach, který jsem měla, byl, že přijdu o sebe sama, že už nebudu moci prožívat své já, svou přirozenost, že „se budu muset obětovat“. Je skvělé vědět, že to tak není, že o nic nepřicházím, že pouze získávám. A další sada strachů byla z nulového odpočinku, z nemožnosti dojít si na záchod, z toho že budu jen unavená a nebudu mít odkud čerpat energii. Ani to se nepotvrdilo. Náš Adámek dobře spinká, a já s ním. Nepřišla jsem tedy o svůj nejdůležitější zdroj: spánek. Když spí přes den, odpočívám s ním. Neběžím hned vařit, prát, ani péct vánoční cukroví. Maximálně využívám podpory manžela a rodiny, a zjednodušuji vše, co bere čas a energii. Dovoluji si být mámou, o kterou se druzí starají. Už nevyvařuji luxusní večeře jako dřív, máme chleba s pomazánkou nebo vývary z mrazáku. No a? Řídím se tím co trefně řekla má kamarádka: „Má jediná starost je postarat se o dítě. A vše ostatní je bonus.“   Ani krize partnerství nedorazila. Hádáme se stejně jako bez dítěte J Ano, být rodiči přináší nová témata a jiné výzvy. A zvládáme je podobně jako dřív. Vlastně už jsme docela trénovaní v tom jak z hádek ven. Pilujeme umění být ve vztahu. A hlavně zažíváme mnohem více společné radosti .. ty chvíle kdy se na nás Adámek směje, nebo nám něco povídá, jsou nenahraditelné, kouzelné, a málo co se jim vyrovná. Když se milujeme a vedle nás spinká ten malý tvoreček, „produkt“ naší lásky a sexuality, prožíváme pocit největší správnosti a naplnění našeho vztahu.   Jako máma si plně uvědomuji hodnotu všech seminářů, workshopů a osobně-rozvojových akcí, kterými jsem prošla. Čerpám z nich způsoby jakými pracovat s očekáváními, jak nakládat se svými emocemi. To se teď opravdu hodí .. třeba když malého několik hodin uspáváme a emoce se střídají od smutku přes vztek k totální rezignaci, nebo přejdou v partnerskou hádku. Je úžasné vědět, že i tohle pomine, že se umíme nakonec uvolnit a vše vykomunikovat, že i počasí se pořád mění a po bouři slunce zase vysvitne. Je úlevné si uvědomovat a prostě přijímat, že tohle je teď náš život. Život který je jen náš, právě teď, život který nepotřebuje srovnání s tím, jaké to bylo dřív, ani s tím, jak to mají jiní. Teď je to takové, jaké to je. Můžeme náš život s dítětem zkrátka prožívat tak, jak se odehrává.   A proč to vlastně píšu? Ne proto, abych řekla světu, jak mi to krásně jde. (I když pochválit a ocenit sebe je také hodnotné a potřebujeme si to upřímné oceňování více dovolovat.) Píšu to hlavně proto, aby se více lidem zvědomil způsob, jakým jsme zvyklí o mateřství hovořit a jak o něm přemýšlíme. Jak si zbytečně často stěžujeme na to, co je těžké, náročné, a jak zveličujeme ty obtížnější stránky mateřství. Píšu to proto, abych povzbudila budoucí maminky a řekla jim, že to strašné, těžké a krizové být může, ale nemusí! Věřím, že každé mateřství je jiné, tak jak je jiná každá žena, její finanční a rodinná situace, její přirozenost i připravenost na roli matky. Ale svými očekáváními, postoji a vnímáním si svou zkušenost můžeme významně zlepšit nebo naopak zhoršit. A to zhoršování nám jde skvěle. Sama pozoruji ty myšlenky co mi hlava nabízí každý den: „Ach jo, zase se jsem se nevyspala (já, chudinka!). Chlap si odejde do práce a já MUSÍM být doma s dítětem (jaká to nespravedlnost!). Ježiš, zase se vzbudil tak brzo (já chtěla být přece chvíli sama a teď NEMŮŽU!). Měla bych něco dělat a být z toho vyčerpaná (jinak si budou ostatní myslet že to nemám těžký!).“ Je úlevné vědět, že se s těmito myšlenkami nemusím identifikovat. A jsem zvědavá, jestli někdy zmizí, nebo to budou na mě zkoušet donekonečna. Taková vtipná hra kdo z koho. Ať je na té mateřské taky legrace J   Také si uvědomuji a znám jak je pohodlné se přidat se k ženám, které tvrdí, jak strašné to je. Tím získáváme vzájemně přátelské body, protože sdílíme podobně složitý osud (oběť se ráda kamarádí s obětí). Naopak vystoupit z řady a říct jak je to fajn je tak trochu risk. Budou mě mít rády? Nebudu je jen dráždit?   Každopádně, drahé ženy, mámy, já věřím že se můžeme podporovat v tom, abychom si mateřství užívaly. Pojďme hovořit více o těch krásných okamžicích a přínosech mateřství a méně si stěžovat na ty všechny hrůzy. Pojďme se uvolnit do našeho prostého a jednoduchého života s dítětem. Pojďme důvěřovat a poděkovat životu za to, že nás požehnal tímto zázrakem. Pojďme se dojímat k slzám když houpeme ta nádherná stvoření v našich náručích ...

ŠÁRKA KMOCHOVÁ: CO DĚLAT, ABY SE MI VIZE SPLNILA?

[vc_row][vc_column width="1/1"][vc_column_text] Na začátku roku si  dáváme předsevzetí nebo vytváříme vize. Co dělat, aby ta vaše neskončila jako většina? (Zapomenutá a nesplněná?) [/vc_column_text][vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_separator type="normal" position="center" width_in_percentages=""][/vc_column][/vc_row][vc_row row_type="row" use_row_as_full_screen_section="no" type="full_width" text_align="left" background_image_as_pattern="without_pattern" background_color="#ffffff"][vc_column][vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_column_text] MLUVTE O NÍ!   Niterná vize je svou podstatou dosti intimní. Skrze ni vyjadřujeme své hodnoty, prozrazujeme v co věříme a co je nám drahé. Proto není zpočátku jednoduché jí s někým sdílet. Když si na workshopu VIZE 2017 lidé svou vizi sestaví, navazuje krátký rituál: ve skupinkách si vzájemně své vize ukazují a prohlašují: „Moje vize je ...

Šárka Kmochová: Ženy, vzdejme se drbů. Tvořme nové, krásnější vztahy.

[vc_row][vc_column][vc_column_text]Nedávno jsem si bolestně poplakala, když se ke mně oklikou dostalo jak se o mě povídá mezi blízkými kamarádkami. Bolelo to moc, protože se to týkalo mé těžké a křehké zkušenosti, kterou jsem kdysi sdílela v našem ženském společenství. Bylo pro mě nesmírně obtížné o tomto zážitku mluvit, a stálo mě velkou odvahu toto téma vůbec před ženami otevřít. Možná to samy znáte – jak těžké je někdy sdílet to, co vás uvnitř bolí, a jakou důvěru musíte mít, abyste to vyslovily a nechaly se vidět plačící, slabé a zraněné. Tím víc se mě dotklo, když mi jedna z žen pověděla o tom, jak se o mém zážitku bavily s druhou naší přítelkyní. Že prý se pochybuje o tom, jestli jsem to vůbec prožila tak, jak jsem to prezentovala. Byla jsem v šoku, nejdřív naštvaná. Všechno se unitř mlelo. Proč to dělá? Proč je taková? Jak to může takhle říct? Vztek se měnil ve smutek. Měla jsem tendenci se úplně uzavřít a už nikdy nic takového nesdílet. Staly se ale dvě zázračné proměny. První proměna – od myšlení k cítění. Celý den se mi to honilo v hlavě: “Už jim nemůžu důvěřovat. Asi už nebudu moci chodit do našeho ženského kruhu. Není to bezpečné. Ženy rády drbou a děláme to všechny, lepší tedy bude si nechávat intimitu pro sebe. Jinak mě stejně zase zraní. A vlastně mě to nemusí bolet, je to jejich interpretace. Já vím, jaká je pravda. Není potřeba se znepokojovat. Já jsem ok. Stejně to dělají z nějaké obrany sebe sama a potřeby být lepší. Najdu si jiné kamarádky. Mám přece partnera, kterému mohu všechno říct. Stejně už mám jiná, bezpečná prostředí. Napíšu jim to emailem. Nebo bude lepší osobně?” A tak dále. Pořád dokola. Byla jsem zrovna na workshopu Umění být, kde každé ráno zahajujeme meditací. Takovou, ve které můžeme svobodně vyjádřit svůj vztek a všechny ostatní pocity. A já jsem se probudila s rozhodnutím, že si tu meditaci dám opravdu naplno. A tak jsem se odvážila vztekat, dupat, mlátit kolem sebe a křičet, sprostě nadávat a nenávidět. Veškerý vztek se vyvalil a umožnil mi cítit mé bolavé srdce. Usedavě jsem plakala. A v těch slzách se kutálel smutek z toho zážitku, co jsem prožila, smutek a lítost nad tím jak to bylo interpretováno, a mísil se smutkem všech žen, jež kdy byly zraněny mezi sebou, smutek ženství zraněného drby, souděním a neporozuměním. Na svém třesoucím se těle jsem najednou ucítila nežný dotek žen, jež mě přišly podpořit a obejmout. Svou tichou přítomností mi říkaly, že my ženy jsme i empatické a milující, že nám na sobě vzájemně záleží. Že cítí mou bolest a jsou se mnou. Že vědí, jaké to je. Že v tom nejsem sama. Že mohu důvěřovat. Děkuji, Evo.  Děkuji, Míšo. Klíč k porozumění, podpoře a láskyplnému kontaktu nalézám v nahé pravdivosti a autenticitě. Je pro mě snadné spekulovat o tom, jak to má kamarádka, která v tu chvíli není přítomna, jejíž nitro nevidím a jejíž příběh si představuji ve své hlavě. Když jsem sama chycena v myšlenkách a posuzování jejího života, tyto konverzace mě oddalují nejen od ženy, o níž v té chvíli mluvím, ale i od sebe sama a svých pocitů. Většinou totiž mají za úkol přesvědčit mě o tom, že příčina mých pocitů je mimo mě, a že já jsem ok. To dělám, když se bojím cítit své vlastní srdce. Když si ale dovolím své srdce otevřít a dokonce ženě-kamarádce ukázat, dějí se zázraky. Najednou odpadají slova, vysvětlení, rady a soudy. Najednou jsme tu my dvě, nahé a pravdivé, plačící nebo smějící se, v objetí či němém pohledu do očí. V hlavě prázdno. Soudy mizí. A tak jsem pochopila, že cesta ke krásným přátelským vztahům vede skrze pocity, pravdivost, otevřenost a důvěru. Ne skrze vysvětlování, posuzování a obhajování. Druhá proměna – od interpretace ke sdílení. Ten upřímný ranní pláč mi přinesl velkou úlevu. Přesto zůstávala nezodpovězená otázka, jak se k té kamarádce mám teď chovat. “Mám s ní o tom mluvit, nebo to nechat být? Má to smysl se v tom plácat? Pomůže to nebo se to zhorší?” Nevěděla jsem, co s tím, a tak jsem se hezky žensky šla poradit ke kamarádce, jež zmiňovanou ženu také dobře zná. Pěkně jsme to probraly ze všech úhlů pohledu. Proč to asi ta naše kamarádka dělá, jak jí vnímáme, jaké s ní máme zkušenosti, jaký my máme problém, jaký si myslíme že má ona problém, jak bude nejlepší se zachovat. I když jsme se obě v tu chvíli shodovaly na tom, že našim přáním je nebýt těmi soudícími ženami a že chceme mluvit hlavně o svých pocitech, přesto jsme udělaly přesně to, co nás jako ženy od ostatních tak zraňuje. Spekulovaly jsme. Vysvětlovaly jsme. Soudily jsme. Není to paradox? Když si dovolím být k sobě radikálně upřímná, vidím že jsem já dělala to, co nechci aby mně bylo děláno – mluvila jsem o kamarádce skrze své představy o ní. A to je to moje velké učení. Vždy když se přistihnu, opustit to. Klidně v půlce věty. Bylo tedy jasné, že tou správnou cestou pro mě bude si s kamarádkou upřímně a otevřeně promluvit. Domluvily jsme si setkání a společnou procházku. A ráno toho dne, kdy jsme se měly sejít, jsem se zalekla. Necítila jsem se silná, bála jsem se, že to nezvládnu. A tak jsem setkání zrušila smskou. Naštěstí jsem upřímně napsala ten důvod. “Chci ti něco říct, ale bojím se. Necítím se silná.”  Přišla krásná odpověď. “Také nejsem silná, pojďme se sejít přesto přese všechno. Nemusíš být jiná než jsi. Pojďme si spolu poplakat.“ A tak se stalo. Vše jsme si pověděly, upřímně a se slzami v očích. Objaly jsme se. Cítily jsme se. Byl to vlastně zase stejný posun. Od myšlení k cítění. Od obrany k odvaze. K důvěře a zranitelnosti. K nahotě, která léčí. S láskou Šárka Kmochová[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column width="1/1"][vc_raw_html] JTNDZGl2JTIwY2xhc3MlM0QlMjJmYi1jb21tZW50cyUyMiUyMGRhdGEtaHJlZiUzRCUyMmh0dHAlM0ElMkYlMkZvc2xhdmF6aXZvdGEuY3olMkZ6ZW5hLXZ6ZGVqbWUtc2UtZHJidSUyRiUyMCUzQ2h0dHAlM0ElMkYlMkZvc2xhdmF6aXZvdGEuY3olMkZ6ZW5hLXZ6ZGVqbWUtc2UtZHJidSUyRiUyMiUyMGRhdGEtbnVtcG9zdHMlM0QlMjI1JTIyJTIwZGF0YS1jb2xvcnNjaGVtZSUzRCUyMmxpZ2h0JTIyJTNFJTNDJTJGZGl2JTNFJTBB [/vc_raw_html][vc_raw_html] JTNDc2NyaXB0JTIwc3JjJTNEJTIyaHR0cCUzQSUyRiUyRnBhcnRuZXIub3NsYXZheml2b3RhLmN6JTJGanMlMkZtb2R1bGUlMkZ0cmFja2luZy5qcyUyMiUyMHR5cGUlM0QlMjJ0ZXh0JTJGamF2YXNjcmlwdCUyMiUzRSUzQyUyRnNjcmlwdCUzRSUwQSUzQ3NjcmlwdCUyMHR5cGUlM0QlMjJ0ZXh0JTJGamF2YXNjcmlwdCUyMiUzRSUwQSUwOXZhciUyMGFmZmlsYXRlJTIwJTNEJTIwJTI3aHR0cCUzQSUyRiUyRnBhcnRuZXIub3NsYXZheml2b3RhLmN6JTJGJTI3JTNCJTA5JTBBJTA5dmFyJTIwYWR2ZXJ0aXNlciUyMCUzRCUyMDMlM0IlMEElMDl2YXIlMjBrYW1wYW4lMjAlM0QlMjAxMiUzQiUwOSUwQSUwOXRyYWNraW5nJTI4JTI5JTNCJTIwJTIwJTIwJTIwJTBBJTNDJTJGc2NyaXB0JTNF [/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row css=".vc_custom_1481623686098{background-color: #58148c !important;}" row_type="row" type="full_width" text_align="center" css_animation="element_from_fade" transition_delay="2" background_color="#ffffff" padding_bottom="25" use_row_as_full_screen_section="no" background_image="20983" background_image_as_pattern="without_pattern"][vc_column width="1/1"][vc_separator type="transparent" position="center"][vc_column_text]  Vstupte do nového roku s čistou hlavou.  Máme pro vás otázky od kouče: "UZAVŘI STARÝ, PŘIVÍTEJ NOVÝ"  [/vc_column_text][vc_separator type="transparent" position="center"][button target="_blank" text="STÁHNOUT OTÁZKY" size="medium" link="https://app.smartemailing.cz//public/web-forms/subscribe/13347-w8rsnyw5rx2eqcohvlqpfb0reyzj3k0s4u41d63il9r2t3dnv67i8pedcif7kr3z7rfycn45pfx6fgzapavl64qavi6fnvldms62?displayNow=1" color="#1e73be" background_color="#ffffff" border_color="#1e73be" hover_border_color="#1e73be" font_style="normal"][/vc_column][/vc_row]...

ŠÁRKA KMOCHOVÁ: KDE KONČÍ NAŠE SNY?

[vc_row][vc_column][vc_column_text] CHTĚLA JSEM BÝT KADEŘNICÍ   Jako malou holčičku mě fascinovalo mnoho povolání: pošťačka, modelka, popelářka, lékarnice, prodavačka. Chtěla jsem být vším! Jednou jsem přiběhla s obrovským nadšením k babičce a řekla jí, že budu kadeřnice. Tak moc jsem se těšila na to, až budu stříkat krásným paním na hlavu tekutinu z voňavé lahvičky a česat jim copy. „Ale prosím tě, přece se nebudeš hrabat lidem v hlavě“, dostala jsem odpověď. Nadšení bylo v tom okamžiku pryč. A dlouho jsem přemýšlela, proč mi to babička nepřeje, a pamatuju si to už skoro třicet let. Když mi bylo kolem dvaceti, složila jsem další pokročilou zkoušku z německého jazyka, jehož studium bylo mou vášní. Známé jsem doučovala němčinu a moc mě to bavilo.  „Tak si otevři svou jazykovou školu“, řekl mi můj tehdejší partner. No když mi věří ON, tak to zvládnu! A tak jsem zažádala o svůj první živnosťák a před přednáškami na univerzitě dojížděla učit němčinu do firem. Ve vzdělávání podnikám dodnes. Stala bych se kadeřnicí, kdyby mi tenkrát babička neřekla tu památnou větu? Pravděpodobně ne. Ale nepřišla bych o své dětské nadšení, a možná bych pár bezstarostných chvil ještě snila o voňavých lahvičkách a sponkách do vlasů. Otevřela bych si jazykovku, kdyby mě tehdy partner nepodpořil? Kdo ví .. možná ano, možná ne. Možná později. Ale určitě ne přesně v tu dobu, kdy jsem to udělala. Tehdy pro mě jeho povzbuzení bylo hnacím motorem k rozhodnutí.   PŘÍBĚH WALTA DISNEYHO   Walt Disney u svých zaměstnanců vypozoroval tři základní projevy myšlení a uvažování: jednu skupinu označil jako SNÍLKY. Snílci byli lidé překypující nápady a fantaziemi: neustále navrhovali co nového, úžasného, netradičního, bláznivého a převratného by se dalo ještě udělat.  Jasně vnímali neomezené  možnosti podnikání. REALISTÉ byli ti, jež bavilo konat. Milovali vymýšlet strategie a postupy, jak nové nápady a myšlenky uvést v život. Třetí skupinu nazval MOUDRÝMI KRITIKY: byli to lidé, kteří vždycky našli mnoho důvodů, proč nápady snílků ztroskotají, jaká jsou rizika a možné negativní scénáře všech potenciálních akcí. (Možná už přemýšlíte, kam byste zařadili sebe ...

Šárka Kmochová: AMONIT – Má cesta ke zdroji

Milí přátelé, v říjnu nastupuji studium na Univerzitě vědomého života AMONIT. Již dlouho jsem nebyla tak nadšenou účastnicí rozvojového programu. A tak vám o něm chci dát vědět. Možná už také dlouho hledáte něco podobného jako já. Moniku Hasalovou jsem poprvé viděla v Duši K. Prožívala jsem hluboký smutek a stesk po člověku, jež z mého života náhle a nečekaně odešel. Na smrt jsem nebyla připravená. V slzách jsem hledala vodítko, jak se se situací vypořádat. Pustila jsem si Duši K. na téma SMRT, kde byla Monika hostem. Vyzařovala z ní sebedůvěra, jasnost a moudrost vlastní hluboké zkušenosti s umíráním. Byla krásná. Vyhledala jsem jí na internetu a zjistila jsem, že se smrtí byla dlouho v blízkém kontaktu, když doprovázela svého umírajícího muže. Monika o tom sepsala upřímný a hluboký e-book SMRT JE BRANOU DO ŽIVOTA – VSTUPTE. Ten si můžete z jejích stránek stáhnout ZDE. A tak jsem Monice zavolala a domluvila si osobní návštěvu. Vypravila jsem se vlakem z Prahy do Českých Budějovic. Věděla jsem, že nechci řídit - již jsem tušila, že ten stav po konzultaci bude stát za to a že bude rozumné si ho užít a hned něco nemuset. "Jakmile máme otázky, odpovědi vždy přijdou. Jen občas neslyšíme.  Smyslem našeho společného projektu je, abyste poslouchali a slyšeli svůj hlas uvnitř sebe. Vnímali vedení, které v sobě máte a žili v souladu s nejvyšším plánem své duše. Pak tu stojíte v radosti a v síle a tuto kvalitu předáváte přirozeně svým dětem a šíříte všude okolo sebe. " Monika Hasalová    OSOBNÍ VEDENÍ KE ZDROJI Hodně jsme si povídaly. Hodně se ptala. Na mou minulost, na mé pocity, na má rozhodnutí, na mé činy. Na rodinu, na partnera. Hodně jsem jí toho pověděla a hodně pověděla ona mě. Už si vlastně tolik nepamatuji, o čem všem jsme mluvily. Ale pamatuji si velmi dobře, že díky tomuto rozhovoru jsem nabyla silného pocitu, že vše je v pořádku. Vše bylo v pořádku, a vše v pořádku bude. Monika neměla potřebu hledat a řešit nějaké trauma uvnitř mě. Naopak se napojila na mou zdravou, silnou a moudrou část. Ukázala mi jí, přivedla do vědomí. A pak pro mě udělala nádherný, ženský posilující rituál, ve kterém jsem se napojila na sílu všech žen ve svém rodě, na sílu žen všech věků, národností a kultur. Odjížděla jsem silná a sebevědomá, a zároveň jemná a v dojetí .. Chtěla jsem ji potkat znovu. A tak jsem zjistila, že vede konstelace, víkendové semináře a dokonce i roční studium Univerzity vědomého života. To mě zajímalo. Musela jsem zjistit víc. Proto jsem se na zkoušku vypravila na seminář Co dělá ženu ženou – spojení se svou ženskou silou.   ŽENSKÁ SÍLA OBNOVENA O síle a kráse tohoto semináře opět hovoří stav, ve kterém jsem se vrátila domů. Byl nádherný. Klid, sebedůvěra, jasnost, síla, moudrost. Neochvějný pocit správnosti a přijetí, radosti ze všeho takového, jaké to je. Láska k sobě, k druhým. Nikdo mi to nedal, to vše jsem díky Moniky vedení ladně a bez úsilí našla v sobě. Okamžitě to rozpoznal i můj muž. Byl z té proměny tak nadšený, že dokonce souhlasil s tím, že vám o tom řekne ve videu. Po návratu jsem napsala pár řádek i já.  A již v průběhu víkendu jsem se mnohokrát po sobě rozhodla, že s Monikou budu pokračovat dále.   Proč nastupuji na roční studium? Od Moniky odjíždím naplněná klidem a sebedůvěrou. Cítím svou vlastní sílu a umím ustát to, co život předloží. Po semináři neprožívám tvrdý „náraz na realitu“ ani emoční bouře. Mí blízcí vidí změnu a naše vztahy se prohlubují. Vím, jak si tento stav udržovat v běžném dni a jak se k němu navracet.   Co se mi líbí na způsobu Moniky práce? Den začíná jemnou meditací, kdy pozornost obracíme do sebe. Pracujeme v menší skupině, max 15 lidí. Cítím se jako doma. Poměr práce s tělem, emocemi a myslí je vyvážený. Jedno není nadřazováno druhému. Mysl se nesnažíme zabít ani vypnout, učíme se s myslí pracovat jako s nejúžasnějším spojencem. Cítím se svobodná a nesouzená. Nikdo mě do ničeho nenutí. Monika neprosazuje jedinou cestu jako správnou. Rozumí mnoha naukám a nabízí integrovaný přístup (pojímá buddhismus, tao, konstelace, tantru, posvátnou geometrii, oshovu nauku, psychologii a mnohem mnohem více). Je schopna vidět až „za“ nauky a techniky. Cítím se respektovaná a rovnocenná. Ne jako žák nějakého gurua. Do hloubi sebe sama se podívám tehdy, když jsem připravená a cítím se bezpečně. Cílem není za každou cenu vyvolávat katarze. Vnímám nejen podporu v tom se ponořit hloubek, ale především podporu pro to se z nich vynořit a tuto zkušenost vytěžit, pochopit a integrovat. Program je ucelený. V pondělí odpoledne odjíždíme, takže od nedělního večera už uzavíráme.   Na co se těším? Na prohloubení svého vztahu se svou moudrostí a vyšším vedením. Cílem je se naučit žít tak, abych už nepotřebovala další učitele. Na lidi, jež jdou podobnou cestou, na nová přátelství a vzájemnou podporu. Na Moniku, její krásu a moudrost. Na to, až se naučím více o principech tvoření, o tom jak manifestovat vyšší sny a cíle. Jak se můj svět stále více přiblíží magii. Na konstelace, na propojení se svou ženskou rodovou linií. Na práci s myslí a slovem, obohacení mé vlastní koučovací praxe. Na krásné rozhovory s partnerem po návratu, na nové projekty a životní vize, na každodenní malé návyky i obrovské aha-momenty.   Třeba se na té cestě spolu potkáme .. S láskou Šárka Kmochová [vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_raw_html] JTNDZGl2JTIwY2xhc3MlM0QlMjJmYi1jb21tZW50cyUyMiUyMGRhdGEtaHJlZiUzRCUyMmh0dHAlM0ElMkYlMkZvc2xhdmF6aXZvdGEuY3olMkZvLW1lLWRhbHNpLWNlc3RlJTJGJTIyJTIwZGF0YS1udW1wb3N0cyUzRCUyMjUlMjIlMjBkYXRhLWNvbG9yc2NoZW1lJTNEJTIybGlnaHQlMjIlM0UlM0MlMkZkaXYlM0U= [/vc_raw_html][vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_column_text]ODKAZY: Univerzita vědomého života AMONIT Blog Moniky: Přechodové rituály - směrovky v životě. Přejdeš? Blog Moniky: Proroctví současné doby - co je úkolem ženy pro muže? Video: Vystoupení Moniky na konferenci Šťastné Česko Video: Rozhovor s Monikou pro Czech Spirit TV   ...

Šárka Kmochová: Proč nežijeme svůj život?

Každé poznání vyžaduje integraci, musíme ho propsat do těch nejběžnějších činností všedního dne. A při tom zůstat bdělí a vnímat, kdykolik naše akce již nevycházejí z inspirace, nepřinášejí radost a naplnění. ...

Aneta Končulová: Příběh o našem rozchodu

Je podzim 2011. Šárka a já sedíme v obýváku, kolem nás se povaluje spoustu fixů, flipchartových papírů a my nadšeně brainstormujeme název našeho společného projektu. V místnosti to srší energií, nadšením a zábavou. Je tak skvělé, že jsme se potkaly! Radujeme se z vymyšleného názvu - OSLAVA ŽIVOTA - ano, to je ono! To přesně popisuje naši společnou vizi! Objímáme se, fotíme se a nadšeně si domlouváme další schůzku. Jsme plné ideálů a velkých plánů. Nic nás nemůže zastavit, věříme v úspěch a ve společnou spolupráci. Jsme skvělý tým! Je jaro 2015. Šárka a já sedíme v oblíbené pražské kavárně. Ve vzduchu je citít zvláštní dusno, jako v létě před bouří. Informujeme se o novinkách v našich projektech i životech. A pak to přijde! Jedno sdělení rozpoutá vír, který již nepůjde zastavit. Sedím s pusou dokořán a nestačím se divit, zda se to všechno opravdu děje. Cítím se jako malá holka seřvaná vlastní matkou. Šárka je rozlobená a v silných emocích. J á jsem stažená, vevnitř to bublá, ale nedokážu nic udělat. Vše je hodně rychlé a intenzivní. Začátek našeho konce. Již to nepůjde, již nevěříme, již nejsme ten skvělý tým. Se Šárkou jsme spolu ušly dlouhou cestu. Zorganizovaly jsme tři úspěšné festivaly Oslava Života. Co ale v začátku bylo naplňující a radostné se postupně změnilo ve zkoušku našeho osobního rozvoje. Čím dál tím více jsme si jedna pro druhou byly zrcadly a naše spolupráce už začínala být více vyčerpávající než dobíjející. Kde je ta hranice, kdy již lekce nejsou jen přínosné a rozvojové, ale již toho bylo až dost? Přišla rozbuška a bylo jasno. Je čas to ukončit. Ale jak? Jak se rozejít s vašim business partnerem, který byl dlouho i vašim blízkým přítelem? Naše cesta loučení trvala sedm měsíců. Začala tím, že jsme spolu jeden měsíc nemluvily a skončila dojemným rozlučkovým rituálem. Nyní s vámi pro inspiraci chceme sdílet, co nám v našem loučení pomohlo. Dát si čas a prostor Důležité bylo nikam nespěchat. Obě máme rády, když se věci udělají efektivně, ovšem v tomto případě nešlo na nic spěchat. První měsíc jsme spolu téměř nemluvily. Já osobně jsem v sobě pociťovala velkou zlost a vztek, kterou jsem snad nikdy k nikomu necítila. Byla jsem naprosto lapená ve svých emocích a potřebovala jsem čas, abych si vše v sobě zpracovovala a uvolnila. Stejně tak i Šárka. Navíc jsem stále připravovala letní festival a mým hlubokým přáním bylo, aby se naše rozcházení na festivale nijak nepromítlo. A tak jsme naše “rozchodové rozhovory” přesunuly na období po festivalu. Přesvědčení “Učíme se od sebe navzájem” Co nám pomohlo překulit se přes vyhrocené emoce a najít k sobě znovu cestu? Po měsici od naší hádky jsme si přes e-mail domluvily schůzku. Jela jsem k Šárce domů a téměř jsem se třepala strachy. Citila jsem hluboké uzavření, netušila jsem, zda vůbec dokážu říct ahoj. Posadily jsme se naproti sobě a Šárka začala mluvit. Její slova byla omluvná a postoj otevřený. Trvalo to asi minutu a z mého srdce spadnul obrovský balvan. Citila jsem blízkost a vděčnost. Přidala jsem trochu odlehčení, společně jsme se zasmály a spojení bylo znovu navázáno. Uf! Bylo křehké a jemné, ale bylo. Mohly jsme na něm začít stavět. Co ale způsobilo, že jsem já na schůzku i přes všechen vztek a strach nakonec jela a Šárka v sobě našla tak otevřený, láskyplný postoj k celé naší “kavárenské scéně”? Naše přesvědčení! Přesvědčení o tom, že celá tato komedie nás má něco naučit. Přesvědčení, že žádná z nás není nakonec ta dobrá, nebo špatná a to, že spolu nebudeme komunikovat vůbec nepomůže. Víra v to, že pokud se tuto lekci nenaučíme nyní, pravděpodobně se stejně brzy objeví někdo jiný, kdo nám ji zprostředkuje nějak jinak a možná ještě intenzivněji. Měly jsme společnou touhu vše urovnat, uctít, co jsme spolu začily a vytvořily a rozejít se v míru. Co doopravdy chceme? To je otázka, kterou jsme si každá velmi intenzivně a hluboce kladly. A mnokrát se věci měnily a vyvíjely…nebyly jsme si jisté, hledaly jsme. Samy nebo s pomocí někoho jiného. Snažily jsme se vidět hlouběji než za naše momentální emoce a dětská zranění. Osvědčilo se mi dopřát si pro toto zkoumání dostatek prostoru. Před festivalem jsem neměla vůbec kapacitu uvažovat o tom, co chci dál, kam se budu ubírat, jak to vše vyřešíme. Až v létě přišla příležitost pro hlubší sebereflexi. Pravidelné schůzky a otevřená komunikace Daly jsem si cíl, že bychom rády vše uzavřely do konce roku 2015. Naplánovaly jsme si v našich kalendářích schůzky 1x za měsíc, kde jsme postupně probíraly vývoj situace. Tímto jsme na sebe příliš netlačily, ale zároveň jsme si daly jasný rámec, kdy chceme mít hotovo. O našich přáních jsme se snažily komunikovat co nejvíce otevřeně. Mnohdy to znamenalo i říct, já nevím a nejsem si jistá. Respekt k emocím a přáním té druhé a snaha o pochopení jejího světa bylo také velmi důležité, abychom mohly být k sobě upřímné. Pomoc třetí strany Jsou situace, které již sami nevyřešíte a potřebujete nezávislou osobu. My jsme měly přání vidět hlouběji a ujistit se, že směr, kterým se ubíráme je ten správný, že jsme nic důležitého nepřehlédly. Intuitivně jsme zvolily pomoc zkušeného kouče a konstelátora Zdeňka Štěpánka a byla to skvělá volba. Okamžitě jsme se dostaly hodně hluboko, až k našim původním rodinám a odhalily pár důležitých skrytých vhledů do našeho vzájemného vztahu. “Já jsem já a ty jsi ty” byla klíčová věta, kterou jsme si ze sezení odnášely. Rozlučkový rituál V prosinci 2015 nazrál čas pro rozlučkový rituál. Chtěly jsme energeticky rozpojit naši spolupráci, a protože jsme se rozhodly, že značka i firma Oslava Života zůstane u Šárky, bylo potřeba provést i energetické uzavření mého působení v naší firmě. Celý rituál jsme si připravily samy. Bylo to jednoduché. Stačilo se naladit na to, co bylo potřeba ještě udělat. Zavzpomínaly jsme na naše úspěchy, poděkovaly si, popřály si hodně štěstí, poklekly před sebou v respektu a úctě, daly jsme si dárky na cestu a pak se opravdu rozešly. Každá šla svou cestou. Bylo to dojemné, hluboké, smutné i úlevné. Kruh se uzavřel. Skončil příběh jedné radostné spolupráce. Společný projekt, který nám přinesl spoustu radosti i učení. Cítím vděčnost, že se nám podařilo rozejít se vědomě a s láskou. Děkuji nám oběma, že se snažíme být opravdové k tomu, co je pravda v našich srdcích. Nechť se nám oběma daří. Nechť se daří Oslavě Života, která žije dál, nyní již beze mě. A nechť se daří i vám pokud se náhodou dostanete do podobné situace. My už víme, že i rozejít se můžeme vědomě, upřímně a s láskou.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column width="1/1"][vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_raw_html] JTNDZGl2JTIwY2xhc3MlM0QlMjJmYi1jb21tZW50cyUyMiUyMGRhdGEtaHJlZiUzRCUyMmh0dHAlM0ElMkYlMkZvc2xhdmF6aXZvdGEuY3olMkZhbmV0YS1rb25jdWxvdmEtcHJpYmVoLW8tbmFzZW0tcm96Y2hvZHUlMkYlMjIlMjBkYXRhLW51bXBvc3RzJTNEJTIyNSUyMiUyMGRhdGEtY29sb3JzY2hlbWUlM0QlMjJsaWdodCUyMiUzRSUzQyUyRmRpdiUzRQ== [/vc_raw_html][vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_column_text] Jak se na náš rozchod dívá Šárka? Přečtěte si ZDE. [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]...

Šárka Kmochová: „Siddhartha“ – příběh, jež se dotkl mé duše

Nejsem velký čtenář. Knihy, především ty o osobním rozvoji, mě většinou nudí a skončím někde koncem první nebo počátkém druhé kapitoly. Kamarád mi jednou říkal, že si život bez knih vůbec nedokáže představit. Já ano. I když , jedna kniha by mi chyběla: Siddhartha od Hesseho. Siddhartha je „indická báseň“, Hesse v ní promlouvá jazykem vskutku poetickým, pro mé uši tak hladivým, tak libozvučným; pro mé srdce povznášejícím již tím, jak jsou věty napsány, jak jsou poskládány, jakou nesou melodii. Malá knížečka má něco přes 130 stran. Příběh Siddharthy je jednoduchý a zároveň tak hluboký, upřímný, pravdivý. Siddhartha, syn indického bráhmana, se vydává na životní pouť hledat pravdu a smysl života. Hesse nám vypráví o tom, co na cestě musí poznat, prožít a protrpět, čím musí projít, aby nabyl moudrosti a uvědomění. Kniha je mi sympatická tím, jak je aktuální pro naši dobu, a také tím, jak nám nepřekládá žádnou nauku, žádnou pravdu, žádný systém jako nejlepší a nadřazený. Jako by to vlastně bylo sdílení životního příběhu od člověka, jež toho tolik prožil a má tolik co říci. Úryvek z knihy: „Občas cítil, hluboko v srdci, skomíravý, tichý hlas; tiše varoval, tiše žaloval, sotva že jej slyšel. Poté si dobrou hodinu uvědomoval, že vede zvláštní život, že dělá samé věci, které jsou jen pouhou hrou, že je sice veselý a sem tam cítí radost, ale že vlastní život přesto protéká mimo něj a jeho se nedotýká. Jako si kejklíř žongluje se svými míčky, tak si hrál on se svými obchody, s lidmi ve svém okolí, pozoroval je, bavil se jimi; srdce, pramen jeho bytí, jim nepatřilo. Pramen běžel jinudy, jakoby daleko od něho, běžel a běžel neviditelně, neměl nic společného s jeho životem. A Siddhartha se několikrát zděsil takových myšlenek a přál si, aby mu též bylo dáno účastnit se těch všech obyčejných dětských činností s vášnivým zaujetím a s celým srdcem, opravdu žít, opravdu jednat, opravdu vychutnávat, žít a nestát jen tak vedle jako pozorovatel.“ Děkuji svému partnerovi Tomášovi za to, že mě na tuto svou oblíbenou knihu upozornil. Přečetla jsem jí poprvé a jistě ne naposledy. Děkuji autorovi za tento skvost. A jestli se do ní pustíte i vy, přeji krásné okamžiky při čtení. Šárka Kmochová...

Aneta Končulová: ALE JÁ PROSTĚ CHCI!!!

Aneb co dělat, když věci nevychází dle našich představ? Je středa a to je pro mě významný den! Jsem máma na mateřské ve středu mám “volno”. Je to den, kdy si mohu dělat, co se mi zlíbí. O synka je postaráno a já většinou vyrážím do Prahy na jógu, sraz z kamarádkami, kávičku a dortíček a kreativní čas sama se sebou… Je to den, kdy načerpám energii do celého příštího týdne, velmi mě tyto chvilky baví a obohacují. Dnes je ale něco špatně, už od rána se mi bortí plány. Z domu odjíždím o 2 hodiny později a nestíhám oblíbenou jógu. Navíc se dovzvídám o zrušení schůzky, na kterou jsem se celý týden moc těšila…ach jo!!! Co dělat, když věci nevychází podle našich představ? Já ale tak moc chci! Ten čas je tak vzácný, vytvářím tlak na sebe, abych ho co nejlépe využila, naplánovala, abych si to doopravdy užila. Ale co když to nevyjde? Život je neustálá změna a ani v “mou středu” se mi tento fakt nevyhne. Mohu se vztekat, plakat, být smutná, být naštvaná na svět kolem, na lidi kolem, na život sám, na sebe, mohu být protivná a nadávat na osud, okolnosti, na partnera, na kamarádky. Mohu se snažit vše změnit, otočit, zatlačit…a…stejně se nic nezmění. Co mi tedy zbývá? Co dělat ve chvíli, kdy máme pocit, že se věci nedějí dle našich představ, ať už se snažíme sebevíc? Krok č.1 - Uvědomit si svou zónu vlivu Nejprve je dobré si uvědomit, zda tu danou věc mohu změnit? Je v mé tzv. zóně vlivu, nebo je mimo můj vliv? Počasí nezměním, ale můj postoj k němu ano. Zákony nezměním, ale svou účastí ve volbách nebo aktivním zapojení do politiky je mohu ovlivnit. Je tedy daná záležitost mimo nebo uvnitř mé zóny vlivu? Pokud ji mohu ovlivnit, co udělám? A pokud situace změnit ani ovlivnit nelze, co s ní? Jediné, co nám zbývá je situaci uznat, přijmout, důvěřovat a nechat jít. Krok č. 2 - Uznat svou emoci Když máme jiná očekávání než je realita, můžeme prožívat celou škálu emocí. Je dobré své emoce uznat, popř. kultivovaně projevit, ale rozhodně nepotlačovat! Někdy postačí, když si řekneme sami pro sebe “Jsem smutný”, “Mám vztek” a když bude příležitost později, můžeme emoci vypustit např. při sportu či v meditaci. Krok č. 3 - Přijmout situaci Už víme, že situaci nemůžeme změnit a uvědomili jsme si emoce, které prožíváme. Dalším krokem je smířit se se situací, přijmout ji takovou, jaká je. Mnohdy toto přijetí může přijít po uvědomění si své zóny vlivu, ale někdy na samotné přijímání potřebujeme soustředit více své energie a např. říci sám sobě - “Aha, tak to prostě je.” Možná si teď říkáte…no to přijímání zní na papíře moc hezky, ale jak to provést prakticky? Pravdou je, že náš systém je potřeba trochu “vytrénovat”, resp. mu připomenout, jak se to dělá. Zkoušíme a trénujeme to například na lekcích Biodanzy. Krok č. 4 - Důvěřovat vyššímu vedení Mám hlubokou víru a přesvědčení, že vše, co se nám děje je v konečném důsledku pro naše dobro. I když to nyní může vypadat úplně obráceně, jak můžeme tušit, co to vše znamená v kontextu celého našeho života? Důvěra nám dává sílu a odvahu kráčet každým dnem s hlavou vzhůru. Věřící tento princip mohou nazývat vírou v Boha, já osobně to nazývám “něčím vyšším”, něčím, čemu úplně nerozumíme. To, co nás přesahuje a to před čím s pokorou mohu říct děkuji a přijímám. Krok č.5 - Pustit a nechat jít Pustit, nechat jít, odevzdat se, vzdát se kontroly… Jak obtížné a přesto tak důležité. Vždyť jsme neustále vedeni k tomu, abychom aktivně utvářeli naše životy, plánovali, rozhodovali, konali, vyhodnocovali a znovu plánovali, konali…jak to můžeme pustit? Vaší hlavě to můžeme zkoušet vysvětlovat, ale opět to potřebuje prožít a pochopit vaše tělo. Jediná jistota, kterou v životě máte, je, že se vše mění. Ve škole nás přiliš neučili flexibilitě, adaptaci a tomu, jak zvládat změny. Učíme se to sami, každý den a někdy nám to jde lépe a jindy hůře. Doufám, že vám dnešní článek byl nápomocný a pokud máte svůj vlastní ověřený tip, jak zvládnout situaci, kdy věci nevychází dle vašich očekávání a představ, neváhejte se s námi o něja podělit v komentářích níže.   Krásný den, Aneta Končulová        ...