fbpx

Aneta Končulová: Co by se stalo, kdyby ten pocit zažil každý?

Je prosinec 2008. Jsem v cizí zemi. Stojím v místnosti s dalšími asi 50 lidmi. Nikoho z nich neznám. Lektor nás vede k dalšímu cvičení. Stojím v pětičlenném kruhu a mám zavřené oči, naše ruce se jemně dotýkají a hladí. Tóny hudby mě pomalu pohlcují, začínám cítit něco velkého, netuším ale , co to je.  A pak to najednou přichází….mé srdce se rozšiřuje na všechny strany a já cítím nesmírnou lásku. Jsem dojatá do nejhlubších částí mé bytosti. Pláču radostí. Pomalu otevírám oči a dívám se kolem sebe. Nikoho z těch lidí neznám a přeci mám pocit, že je všechny miluji! Jak je to vůbec možné, ptá se můj analytický mozek – to sis něco šnupla, nebo co? Nevím, ale hltám tu chvíli všemi smysly. Mám pocit, jako by se místnost prosytila láskou. Nebo tam ta láska vždy byla a jen já ji konečně uviděla? To je ono, říká každá moje buňka, toto je doopravdy. Je mi nádherně, blaženě, koupu se v extázi daného okamžiku….

 Tehdy mi to došlo. Ucítila jsem své volání. Řekla jsem si, co by se asi tak stalo, kdyby tento pocit alespoň na malý okamžik zažil každý? Pocit sounáležitosti a spojení s druhými lidmi? Jaký by byl svět? Jaké by byly naše vztahy?

 Je září 2015 a čtu si příběh dobrovolnice Evy, která se vydala na pomoc uprchlíkům k maďarským hranicím. Popisuje místní podmínky i příběhy lidí. Zavalí mě vlna soucitu a slzy smutku mi stékají po tvářích. Ano, jsem vděčná, že se mám tak dobře a nemusím s dítětem utíkat někam do bezpečí a zároveň jsem zcela konsternovaná z toho, jak se mnozí z nás dokáží chovat k lidem v nouzi. Nechápu a nerozumím tomu.  Je mi to líto. Bohužel si přečtu i pár komentářů pod článkem. Teď už tomu nerozumím vůbec. Každý je tam extrémně chytrý,  pro hodnocení nechodí daleko a Eva je prý emočně labilní.

 Od kdy je soucítění, snaha pomoci a lidská solidarita projevem  emoční lability?

 Je současná uprchlická krize naší zkouškou lidskosti? Naučí nás solidaritě nebo podnítí další nenávist?

Nic není černobílé a já nejsem odborník na řešení problému uprchlíků . Ale jedno vím jistě – naší lidskou přirozeností je sounáležitost. Někde v hloubi duše chceme někam patřit, toužíme po spojení s druhými lidmi a je nám blaženě, když k tomu dojde. Někdy ten okamžik nastane a my zkrátka víme, že to tak je. Milujete lidi kolem sebe, i když je vlastně „neznáte“.  Cítíte se propojení a na stejné vlně. Máte chuť pomoci, pokud je to potřeba. Máte chuť se obejmout. Máte chuť se společně radovat ze života.

 Zažili jsme něco podobného? Napište mi váš příběh o lidské sounáležitosti a my vaše příspěvky zveřejníme na našem blogu. Piště na aneta@oslavazivota.cz.

Myslím, že je čas, aby zejména v této době  lidé četli i jiné zprávy a žili i jiné příběhy!