10 Lis Šárka Kmochová: Ženy, vzdejme se drbů. Tvořme nové, krásnější vztahy.

Nedávno jsem si bolestně poplakala, když se ke mně oklikou dostalo jak se o mě povídá mezi blízkými kamarádkami. Bolelo to moc, protože se to týkalo mé těžké a křehké zkušenosti, kterou jsem kdysi sdílela v našem ženském společenství. Bylo pro mě nesmírně obtížné o tomto zážitku mluvit, a stálo mě velkou odvahu toto téma vůbec před ženami otevřít. Možná to samy znáte – jak těžké je někdy sdílet to, co vás uvnitř bolí, a jakou důvěru musíte mít, abyste to vyslovily a nechaly se vidět plačící, slabé a zraněné.

Tím víc se mě dotklo, když mi jedna z žen pověděla o tom, jak se o mém zážitku bavily s druhou naší přítelkyní. Že prý se pochybuje o tom, jestli jsem to vůbec prožila tak, jak jsem to prezentovala. Byla jsem v šoku, nejdřív naštvaná. Všechno se unitř mlelo. Proč to dělá? Proč je taková? Jak to může takhle říct? Vztek se měnil ve smutek. Měla jsem tendenci se úplně uzavřít a už nikdy nic takového nesdílet. Staly se ale dvě zázračné proměny.

Image: 0004816082, License: Royalty free, Restrictions: Corbis represents exclusive rights to this image. Image available for use in Corbis Mobile Offerings., Property Release: Yes, Model Release: No or not aplicable, Credit line: ., Corbis

První proměna – od myšlení k cítění.

Celý den se mi to honilo v hlavě:

“Už jim nemůžu důvěřovat. Asi už nebudu moci chodit do našeho ženského kruhu. Není to bezpečné. Ženy rády drbou a děláme to všechny, lepší tedy bude si nechávat intimitu pro sebe. Jinak mě stejně zase zraní. A vlastně mě to nemusí bolet, je to jejich interpretace. Já vím, jaká je pravda. Není potřeba se znepokojovat. Já jsem ok. Stejně to dělají z nějaké obrany sebe sama a potřeby být lepší. Najdu si jiné kamarádky. Mám přece partnera, kterému mohu všechno říct. Stejně už mám jiná, bezpečná prostředí. Napíšu jim to emailem. Nebo bude lepší osobně?”

A tak dále. Pořád dokola.

Byla jsem zrovna na workshopu Umění být, kde každé ráno zahajujeme meditací. Takovou, ve které můžeme svobodně vyjádřit svůj vztek a všechny ostatní pocity. A já jsem se probudila s rozhodnutím, že si tu meditaci dám opravdu naplno. A tak jsem se odvážila vztekat, dupat, mlátit kolem sebe a křičet, sprostě nadávat a nenávidět. Veškerý vztek se vyvalil a umožnil mi cítit mé bolavé srdce. Usedavě jsem plakala. A v těch slzách se kutálel smutek z toho zážitku, co jsem prožila, smutek a lítost nad tím jak to bylo interpretováno, a mísil se smutkem všech žen, jež kdy byly zraněny mezi sebou, smutek ženství zraněného drby, souděním a neporozuměním.

Na svém třesoucím se těle jsem najednou ucítila nežný dotek žen, jež mě přišly podpořit a obejmout. Svou tichou přítomností mi říkaly, že my ženy jsme i empatické a milující, že nám na sobě vzájemně záleží. Že cítí mou bolest a jsou se mnou. Že vědí, jaké to je. Že v tom nejsem sama. Že mohu důvěřovat. Děkuji, Evo.  Děkuji, Míšo.

Klíč k porozumění, podpoře a láskyplnému kontaktu nalézám v nahé pravdivosti a autenticitě. Je pro mě snadné spekulovat o tom, jak to má kamarádka, která v tu chvíli není přítomna, jejíž nitro nevidím a jejíž příběh si představuji ve své hlavě. Když jsem sama chycena v myšlenkách a posuzování jejího života, tyto konverzace mě oddalují nejen od ženy, o níž v té chvíli mluvím, ale i od sebe sama a svých pocitů. Většinou totiž mají za úkol přesvědčit mě o tom, že příčina mých pocitů je mimo mě, a že já jsem ok. To dělám, když se bojím cítit své vlastní srdce.

Když si ale dovolím své srdce otevřít a dokonce ženě-kamarádce ukázat, dějí se zázraky. Najednou odpadají slova, vysvětlení, rady a soudy. Najednou jsme tu my dvě, nahé a pravdivé, plačící nebo smějící se, v objetí či němém pohledu do očí. V hlavě prázdno. Soudy mizí.

A tak jsem pochopila, že cesta ke krásným přátelským vztahům vede skrze pocity, pravdivost, otevřenost a důvěru. Ne skrze vysvětlování, posuzování a obhajování.

Druhá proměna – od interpretace ke sdílení.

Ten upřímný ranní pláč mi přinesl velkou úlevu. Přesto zůstávala nezodpovězená otázka, jak se k té kamarádce mám teď chovat. “Mám s ní o tom mluvit, nebo to nechat být? Má to smysl se v tom plácat? Pomůže to nebo se to zhorší?

Nevěděla jsem, co s tím, a tak jsem se hezky žensky šla poradit ke kamarádce, jež zmiňovanou ženu také dobře zná. Pěkně jsme to probraly ze všech úhlů pohledu. Proč to asi ta naše kamarádka dělá, jak jí vnímáme, jaké s ní máme zkušenosti, jaký my máme problém, jaký si myslíme že má ona problém, jak bude nejlepší se zachovat. I když jsme se obě v tu chvíli shodovaly na tom, že našim přáním je nebýt těmi soudícími ženami a že chceme mluvit hlavně o svých pocitech, přesto jsme udělaly přesně to, co nás jako ženy od ostatních tak zraňuje. Spekulovaly jsme. Vysvětlovaly jsme. Soudily jsme. Není to paradox?

Když si dovolím být k sobě radikálně upřímná, vidím že jsem já dělala to, co nechci aby mně bylo děláno – mluvila jsem o kamarádce skrze své představy o ní. A to je to moje velké učení. Vždy když se přistihnu, opustit to. Klidně v půlce věty.

Bylo tedy jasné, že tou správnou cestou pro mě bude si s kamarádkou upřímně a otevřeně promluvit. Domluvily jsme si setkání a společnou procházku. A ráno toho dne, kdy jsme se měly sejít, jsem se zalekla. Necítila jsem se silná, bála jsem se, že to nezvládnu. A tak jsem setkání zrušila smskou. Naštěstí jsem upřímně napsala ten důvod. “Chci ti něco říct, ale bojím se. Necítím se silná.” 

Přišla krásná odpověď. “Také nejsem silná, pojďme se sejít přesto přese všechno. Nemusíš být jiná než jsi. Pojďme si spolu poplakat.“ A tak se stalo. Vše jsme si pověděly, upřímně a se slzami v očích. Objaly jsme se. Cítily jsme se.

Byl to vlastně zase stejný posun. Od myšlení k cítění. Od obrany k odvaze. K důvěře a zranitelnosti. K nahotě, která léčí.

S láskou

Šárka Kmochová

 Vstupte do nového roku s čistou hlavou. 

Máme pro vás otázky od kouče:

„UZAVŘI STARÝ, PŘIVÍTEJ NOVÝ“ 

STÁHNOUT OTÁZKY