fbpx

Šárka Nováková: Zimní spánek, aneb čerpáme síly

Letos oslavíme s manželem pátého společného Silvestra. A bude to první Silvestr, který budeme slavit podle jeho přání.  Letos tedy nebude tradiční Silvestrovská Oslava Života. Rozhodnutí přichází v době, kdy se Oslava Života ukládá k zimnímu spánku.

Nejspíš budeme Silvestra slavit někde na chatě s partou kamarádů a dětmi. Letos tedy nebude již tradiční Silvestr s vizí a tranzovním tancem. A i když rituální Silvestr na tanečním parketu je mojí srdcovou záležitostí a uvědomuji si jeho hluboký přesah do života svého i mnoha dalších lidí, toto rozhodnutí považuji za správné. Ono mě stálo velkou odvahu pustit svá přání a nelpět. Mám ale radost. Už mu to dlužím, štědrému muži který mi tolikrát vyšel vstříc. Ale také to má další souvislosti.

Toto jaro pro mě i pro Oslavu bylo náročné. Stále si zvykám na život s naším kouzelným synem Adámkem a učím se být mámou. Zkoušela jsem pracovat jednou týdně, abych udržela Oslavu Života v chodu a aby to vše čím naše akce jsou pro mnoho srdcí, neskončilo se mnou. Jeden den v týdnu Tomáš pečoval o Adámka, a já pracovala. Skláním se nad jeho obětavostí, štědrostí a láskou, kterou dává mě i synovi, schopností se jako muž kompletně postarat o miminko, a ochotou dohánět svou práci, která nás živí, za tmy po nocích.

Zpočátku to vypadalo, že to může fungovat, že ten jeden den v týdnu zvládneme. Pracovala jsem z domova a byla tak pro Adámka kdykoli k dispozici. Lidé z týmu byli úžasní a na schůzky jezdili k nám domů. Oslava pořádala více akcí než kdy předtím.

Postupně nám ale narůstal energetický dluh. Muž pracoval když my usnuli, ráno byl nevyspalý stejně jako já, a postupně jsme byli oba unavenější a unavenější. Tak tak jsme zvládali své povinnosti. Jeden z nás pracoval, a druhý se staral o dítě. Naše partnerství se vytrácelo, už nebyla chvilka, kdy bychom jednoduše byli spolu. Já jsem se přistihla, jak od přítomnosti s Adámkem utíkám do myšlenek na práci. Do toho jsme onemocněli. Jednou. Podruhé. Potřetí. A nemoc tím nejsurovějším způsobem ukázala, že když nemám postaráno sama o sebe, nemohu dávat druhým. Že z prázdného talíře nikoho nenakrmím.

A tak jsem si naplno uvědomila, že když už mám těch pár hodin prostor mimo péči o syna, chci a potřebuji ho věnovat sobě. Že nemohu pracovat pro šiřší blaho, když moje tělo a moje rodina není vyživena. Energii potřebuji v tomto vzácném období směřovat dovnitř, k sobě a vlastní rodině. A tak v červnu padlo rozhodnutí, že po letních Tanečních Prázdninách se Oslava Života uloží k zimnímu spánku. Další akcí, kterou pořádáme, budou opět až Taneční Prázdniny příští rok v létě.

 

S odstupem čtyř měsíců se ukazuje, že tohle rozhodnutí je pro mě správné. Odpočala jsem si. Stabilizovala se. Zvykla si na to a naplno v srdci přijala, že malý Adámek je tady s námi ve dne v noci. A začala milovat svůj život mámy. A jak se blíží jeho první narozeniny, otevírá se prostor i pro moje koníčky. A to doslova – znovu jezdím na koni! Je úžasné cítit se zase silná a v sedle.


Moje duše už zase začíná pokukovat po nějaké formě seberealizace mimo mateřství. Jen vychází tentoktát odjinud. Díky své krátké zkušenosti práce na mateřské jsem si uvědomila, kdy jsem při práci ve své síle. Je to když tvořím, ze srdce, s nadšením, a zápalem pro věc. Když uvedu v život akci, za kterou bych dýchala, která mě samotnou baví a je v souladu s tím, co právě prožívám a v této fázi života potřebuji. Pak dokážu zapalovat ohně v mnoha dalších srdcích a pořádat setkání, která mění životy.

A také proto jsem byla na jaře z práce vyčerpaná. Z role iniciátora, který stojí vpředu a určuje směr, jsem se přesunula do zákulisí, a pečovala o pódium, na kterém hráli jiní – moji úžasní přátelé a organizátoři Irenka, Jana, Zdenda a Bára. Z domova jsem skrze počítač pomáhala uskutečnit akce, na kterých jsem ani nemohla být, s lektory, které jsem někdy ani neznala. A v této roli má síla není. Já nejsem podporovatel, já jsem tvůrce a iniciátor.

Čas s dětmi se na jednu stranu někdy jen zvolna táhne, ale z pohledu perspektivy našeho života je vlastně krátký, jak mi nedávno připomněla kamarádka Aneta. To období, kdy se k nám tulí bezbranná miminka, není nekonečné. Než se nadějeme, půjdou do školy. A já cítím velkou úlevu v tom, že nemusím nikam spěchat. Klidně mohu celou zimu být „jen“ máma. Chodit se synem plavat, zpívat a cvičit, setkávat se s kamarádkami a chodit spát v osm večer. A pociťuji velkou vděčnost, že je o nás finančně postaráno a já mohu uložit Oslavu Života i další pracovní aktivity k zimnímu spánku.

V kvalitním spánku čerpám síly a novou energii. Zima je důležitá. Aby pak mohlo znovu přijít jaro, aby vyrazily nové pupeny a rozkvetly svěží, nové květy. Těžko říct takhle na podzim, jaká květina na jaře rozkvete.

 

S láskou Šárka Nováková

 

[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]